Rozhovor: Jak se žije na vozíku s ridgebackem?

Narodil se v Orlických horách do zemědělské rodiny. Byl zvyklý pracovat kolem zvířat a neustále pobíhat venku. Ačkoliv se Stanislav Kubík vyučil truhlářem, zamiloval se po nástupu na vojnu do armády a už u ní zůstal. Až do chvíle, kdy si způsobil poškození míchy a skončil upoutaný na vozíku. Ale život rozhodně nevzdal. Pořídil si hned 2 rhodéské ridgebacky, kteří jsou pro něj každé ráno důvodem, aby vstal z postele. Jaké to je trénovat s hendikepem 2 statné psy? A jak vypadá jejich běžný den? Vyzpovídali jsme bývalého vojáka Standu, jak se mu s tímto osobitým plemenem žije.

U nás doma byla pořád nějaká zvířata. Měli jsme 2 vlčáky s vlčí povahou, vždycky jsem přišel ze školy, vzal jsem kolo a jel s nimi na několikakilometrovou projížďku, aby měli pohyb. Takže jsem nějaké zkušenosti se psy měl. A můj známý, když jsem byl u armády, měl právě ridgebacka. No, a já se do toho plemene zamiloval. Když si mě pustil k sobě, když mi začal důvěřovat, věděl jsem, že přesně takového psa chci.

Potom, co se mi stal ten úraz, jsem potřeboval nějakou životní vzpruhu. Dohodli jsme se s přítelkyní, že si místo miminka pořídíme psa. Ale kdybych nebydlel blízko parku, asi bych do toho nešel. Je to krutý, když je tvor závislý na vás, aby se mohl zajít vyčůrat. A venčit ho na náměstí není moje kafe. Naštěstí máme přírodu kousek, tak je to super.

No, nejdřív jsme si s přítelkyní pořídili Roníčka. To bylo hned po mém úrazu, před 13 lety. Roníček byl parťák do nepohody. První rok jsem s ním chodil pořád na vodítku u vozíku, aby si zvykl a pak už chodil na volno. Když na něj přišlo stáří, kolem 8 let, pořídili jsme mu Bacardiho. Pro toho jsme jeli tehdy 400 km až do Vsetína. Paní chovatelka byla trochu skeptická, že její miláček půjde k někomu na vozíku, ale Bacardi se přihrnul k přítelkyni a sedl si jí na klín a bylo rozhodnuto. Seděl jí na klíně i celou cestu domů.

Zpočátku snášel jeho dorážení s klidem, protože doufal, že je to jen návštěva a brzo zase vypadne :D. Jak pochopil, že za ním leze pořád a pořád, tak se trochu urazil, ale po pár dnech si na sebe kluci zvykli a nakonec to byli velcí parťáci a nerozluční bratři. Roník nám ale loni umřel, v úctyhodném věku 13 let. Měl nádor na plicích. Ale dodnes, když zmíním jeho jméno, tak Baky zbystří a hledá ho. Chybí mu. To určitě jo. Byl to pro něj velký učitel.

Tak Roník byl kus psa, měl 55 kilo. Úplně sám bych kolem něj všechno neudělal, jsem v podstatě od hrudi dolů ochrnutý. Ale byl neuvěřitelně flegmatický a přitom chytrý. I když mu někdy ruplo v bedně, utekl a vrátil se třeba za pár hodin, nažraný, protože cestou snědl kdejaký poklad, co našel. Taky jsme ho pak nechali vykastrovat, aby tolik nezdrhal. 

A Baky se hrozně rychle učil očividně od něj. Třeba povel štěkni pochopil snad během 10 minut, protože to odkoukal od něj. Nakonec jsem tady po Praze jezdil se dvěma ridgebacky, na každé straně jeden.

Roník mohl být s přehledem na volno, i když občas někoho vylekal svou mohutností. Ale Baky je takový mamánek, pořád se drží u mě a někdy startuje do cizích samců. Než vyjedeme mimo civilizaci, tady na sídlišti, ho musím držet na vodítku. Nebo ho připnu a projdeme pomalu a klidně kolem jiného samce na vodítku a pak ho můžu zase pustit.

To víte, že se bojím, že když zatáhne tak mě shodí. Musím být neustále opatrný a ve střehu. Naštěstí se nic takového ještě nestalo. Taky proto jezdím hlavně na elektrickém těžkém vozíku, ten má 140 kg, já 70 kg, a tam si ho poutám, když je potřeba. Ale myslím si, že Baky se ke mně chová jinak než ke zdravému člověku. Že ví, že mám nějaké omezení. Ona nejsou hloupá, ta naše chlupatá štěstíčka.

No jéje. Já ty psy všude tahal furt sebou. Do restaurací a tak. Často mě zkoušeli vyhodit, že k nim psi nesmějí a já jim drze tvrdil, že jsou asistenční, ale že průkazku jsem nechal doma, takže mě nakonec tolerovali. Tady u nás už mě znají. Ale pořád se najde někdo, koho to překvapí.

Třeba jedna paní v parku, tulila se k partnerovi a jak nás uviděla, zamlaskala nadšeně na Roníka „pejsánku pojď sem“ a ten k ní přiběhl. Ale teda tak, že na ní položil přední tlapy a pořádně ji zabahnil. Chlap se na mě hned utrhl, že jako proč ho nemám na vodítku. Tak jsem mu říkal, že mu taky nemlaskám na starou, aby ke mně přiběhla. Asi to nebyli pejskaři a nenapadlo je, že takhle přivítání s 50kilovým psem dopadne. Ale chlap dal aspoň pokoj.

Lidi pořád remcají, že nemám psa na vodítku, ale to spíš mají problém ti lidi sami se sebou. On Roník i rád strkal třeba hlavu do kočárků a nákupních tašek, někteří kolemjdoucí se pousmáli a neřešili to a některé maminky holt panikařily a kvílely. On měl taky obrovskou hlavu, tak budil respekt. Ale nikdy by neublížil.

Nee, nestalo. Akorát jsem zjistil, že moje sousedka tady v Praze, kde jsem dostal po úraze byt, má fobii z velkých psů. Ti malí jí nevadí. Ale těch velkých se bojí. Neustále si stěžovala a dokonce i psala na magistrát, aby s tím něco dělali. Se mnou a s Roníkem. Ale ti jen řekli, ať si to vyřešíme mezi sebou. Tak to pak nějak vyšumělo.

Když se někomu stane úraz, často se uzavře do sebe. Roník a teď Baky mě vždycky vytáhli ven. Abych někde byl, cítil vůči něčemu zodpovědnost. Naučili mě nevzdávat to a jít dál. Psi mi dali smysl života. Mám důvod se ráno zvednout, protože pes potřebuje vyvenčit. Je to můj parťák do nepohody a chodí všude se mnou. I na záchod. 

Je beze mě jen když jdu na rehabilitace. Ty mám 3× týdně. Takže mi psi dali svobodu. Nesedím doma a žiju. Taky jsem díky nim poznal spoustu nových lidí a kamarádů, patřím asi mezi nejaktivnější majitele ridgebacků. Jezdíme s Bakym různě na výlety do hor a podobně.

A co mi psi vzali? Paradoxně taky svobodu. Protože nemůžu jet třeba na týden k moři nebo tak. Nikdo jiný se o mého psa totiž nepostará tak dobře jako já, takže ho nedám jen tak do psího hotelu. Tudíž cestujeme jen tam, kde to jde se psy. Super je to třeba na vinicích, tam to zbožňujeme.

Ráno vstanu cca kolem deváté a vyvenčím Bakyho. Pak jdu třeba na rehabky, tam jsem tak 3 hodiny, když jsem tam dýl, tak už Baky nervózně čeká u dveří bytu, co se mnou je. Pak jdu zase se psem ven, v zimě, v létě, asi tak na 2 hodiny, na pořádnou procházku. Baky se rád koupe v rybníčcích a aspoň se pořádně proběhne.

Potom si dám oběd, odpočinu si nebo pracuju na PC. Píšu pro nadaci válečných veteránů. No a pak večerní venčení. Pak ještě kolem půlnoci venčí moje přítelkyně, máme to hezky rozdělený.

Možná, až na Bakyho přijde stáří… Kdoví, jestli by mi odpustil, že se budu věnovat i dalšímu psovi, je na mě hrozně fixovaný. On si s ostatními psy vůbec moc nehraje, jen je prožene. A třeba děti vyloženě nemá rád. Teď má 6 let, takže možná za pár let…

Kde je vůle, tam je cesta.